In Memoriam - Dynda

Ahoj, jmenuju se Dyn,
doma mi říkali Dyne, Dyndo nebo Dynečku, jsem německý ovčák. Narodil jsem se 14.5.1993 v Českém Brodu, kde jsem strávil první týdny svého psího života s mámou a sourozenci. Jednoho letního dne k nám přijel nějaký pán a odvezl si mě. Byl to můj nový páníček a jmenoval se Luděk. V novém domově mě přivítala i panička Aťka a další čtyřnozí kámoši. Nejvíc jsem si oblíbil jen o pár měsíců starší ovčandu Gayu. Všichni společně jsme pak jezdívali na cvičák na Prosek a do Předboje. Byl jsem vnímavý a učenlivý, ještě mi nebyl ani rok, když jsem složil zkoušku a vyhrál závody v juniorech. Páníček byl na mě po právu hrdý. Jediné, co mi vytýkal bylo, že jsem moc velký dobrák. Páníčkova práce byla strážit objekty a já se měl stát jeho pomocníkem. Na cvičáku mě kousání na figuranta šlo i bavilo, ale kousnout člověka? Můj dvounohý kamarád si za mě našel náhradu. Byl o rok starší než já a jmenoval se Amor.

Když mi bylo kolem roku, seznámil jsem se se svou novou paničkou Luckou, která si mě hned zamilovala a vůbec jí nevadilo, že jsem padesátikilový halama, který by neublížil ani mouše. Začal mi bezstarostný život, panička pořád něco vymýšlela, abych se vyblbnul. Když se oteplilo, jezdila se mnou k vodě. Prý jsem se měl narodit kachnou, říkávala. Jakmile jsem zmerčil větší kaluž, jak mávnutím kouzelného proutku se z poslušného a kultivovaného psa stal pes slepý, hluchý a sklerotický, kterému nic a nikdo nezabránil ve skoku do oné báječné vody. Vydržel jsem plavat třeba celý den. Když mě panička volala, abych konečně vylezl, dělal jsem, že neslyším, a pro jistotu plaval na druhou stranu. Jednou mě má dvounohá kamarádka vzala k moři. Ty vlny, úžasný zážitek, tak velký rybník jsem ještě nikdy neviděl a byl celý můj.

Na podzim, když, teda podle paničky, nebylo počasí na koupání, chodili jsme na procházky a do lesa, panička na houby a já na srnky a zajíce. Jakmile jsem zavětřil, nemohl jsem si pomoct. I kdyby se panička uřvala a upískala k smrti, stejně jsem zdrhnul - pudy jsou zkrátka pudy. Po návratu z honičky mě vždy čekalo pár ran do kožichu, ale co je proti tomu skolit srnku.

V zimě, kdy to podle paničky stále nebylo na koupání, jsme jezdili na hory. Skákání v závějích, chytání sněhových koulí a honění lyžařů, božská to zábava.

Když jsme zrovna netrávili čas u vody, na horách a na procházkách po lese, vzal jsem zavděk nekonečným házením klacků, až měla panička ruce jako opice. Naučil jsem se bezvadnej trik, sehnat co největší klacek, spíš kládu, rozeběhnout se a zezadu napálit paničku přímo pod kolena. To byste viděli, jak vřískala.

Doma jsem měl spoustu hraček, které jsem dostával k narozeninám, Vánocům a nebo prostě jen tak. Ty pískací jsem měl nejraději, hlavně, když se panička dívala třeba na zprávy.


Měl jsem spoustu dalších zajímavých koníčků, ale z nich se moje živitelka většinou nervově hroutila. Tak například, taková exkurze do odpadkového koše nebo popelnice na zahradě. Pořádně rozhrabat a prozkoumat, co kdyby tam bylo něco zajímavého či užitečného? Rozcupovat polštář? Děsná psina. Takhle jednou jsem nějak odbyl venčení, a když ta paní, co jsem s ní bydlel, byla zrovna jako na potvoru v práci, přišlo to na mě. Obývák se jevil jako nejlepší místo pro vykonání té nepříjemné záležitosti. Protože jsem oplýval přirozenou inteligencí, hned jsem si věděl rady, jak vše zamaskovat. Dveře do ložnice byly naštěstí otevřené, to mi ulehčilo práci. Jedno správné škubnutí a všude poletovalo peří, které jsem zodpovědně nanosil do obýváku na ono místo a vytvořil úhlednou hromadu. Jistě si dovedete představit, co následovalo, když se otevřely dveře a mezi nimi stála zkoprnělá panička. Její pohled na mě? Na mém černém kožichu se to peří fakt nedalo přehlédnout. Chvíli mi vyhrožovala, že jsem ode dneška bezdomovec, ale když tu spoušť uklidila, pomalu jí to přešlo.

Další mou oblíbenou činností bylo „sežrat na co přijdu“. Před pár lety, na Silvestra, kdy se stůl prohýbal pod všelijakými dobrotami, jsem využil situace. Při půlnočním ohňostroji, právě když člověčí část rodiny na balkoně zaujatě zírala na ta barevná světýlka, nastala moje chvíle. Pohotově jsem sežral všechny chlebíčky, samozřejmě kromě veky, tou jsem se v časové tísni několika minut nehodlal zabývat. Nevím, co ty „lidi“ naštvalo víc, jestli naprosto dokonale olízaná veka na slavnostních mísách nebo česnekové chuťovky zašlapané v našem novém koberci. Česnek totiž nesnáším.

Další příhoda týkající se mé nenažranosti proběhla jednou o Velikonocích. Psí teta, máma mojí paničky, o té Vám budu vyprávět později, pekla velikonočního beránka. Díky svátečnímu shonu zapomněla koupit čokoládovou polevu a letěla pro ní do „krámu“. Samozřejmě jsem využil situace, a ještě horkého beránka sežral, zametl všechny stopy, zmizel do předsíně a dělal, že tu vlastně vůbec nejsem. Když splavená psí teta přiběhla z obchodu s  polevou, začala pobýhat po bytě se slovy: “…asi jsem úplně blbá, upekla jsem toho beránka nebo neupekla…?“. Bohužel mě usvědčila špinavá forma ve dřezu. No, vždycky to nevyjde. Takových zábavných historek bych Vám mohl vyprávět…

Když mi bylo pět, přestěhovali jsme se z pražského bytu kousek za Prahu, kde jsem měl pro sebe krásnou zahradu a hlavně, hned přes cestu tekla Vltava!!! Na noc mě páníčkové brali domů, kde jsem měl i svou místnůstku s pelíškem.

Teď zpátky k “psí tetě“, ke které jsem občas „za odměnu“ jezdíval na víkendy a prázdniny. Tam jsem měl „kámoše“ Laryka a později Arona, dva malé jezevčíky, které jsem úpěnlivě ochraňoval. U tety jsem si připadal jako v lázních. Procházky, koupání, velká zahrada, poslouchat jsem moc nemusel a ty dobroty. K „sváče“ jsem si pravidelně vyžebral zmrzlinu, pizzu a jiné lidské vymoženosti - doma zapovězené lahůdky. Večer se pekly buřty a podobné mňamky. Chvilka nepozornosti a pochoutky na grilu byly moje. Teta pak sice večeřela chleba s máslem, ale zatvářit se, že mě to mrzí, to jsem ovládal dokonale a po krátkých výhružkách typu „zabiju Tě“, případně „hlídám Tě naposledy“, bylo vše odpuštěno. Když si mě panička vyzvedávala, nadávala mi, že jsem tlustý a neposlušný.

Takhle jsem si užíval a život plynul…

A pak najednou, jako rána z čistého nebe přišel ten okamžik, kterému se nevyhne žádná bytost na tomto světě. Byl Štědrý Den roku 2004 a já, ač nerad, jsem s pokorou odešel do psího nebe. Od tohoto dne se proháním po nebeských loukách a lesích tak, jak jsem to celý život miloval.

P.S. Vy, co jste si přečetli mé vyprávění až do konce, jste jistě lidé, kteří milují své němé tváře tak, jako moji paníčci milovali mě a ony milují Vás tak, jako já miloval je. Navždy budu mít místo v jejich srdcích…

Pro Vás a všechny ostatní následuje „Psí desatero“, kterým byste se měli Vy, lidé řídit…

Můj život trvá 10 - 15 let. Každé odloučení od tebe mi působí smutek. Pamatuj, ty sis mě pořídil. Dej mi čas, abych pochopil, co ode mne chceš. Důvěřuj mi. Nikdy tě úmyslně nezklamu. Nehněvej se na mě dlouho a za trest mě nezavírej. Ty máš své přátele a zábavu, já mám jenom tebe. Povídej si se mnou, i když tvým slovům úplně nerozumím. Stačí mi, když slyším tvůj hlas. Uvědom si, že když mě biješ, mohl bych tě hravě kousnout, ale já to neudělám. Jestli jsem někdy při práci špatný, dělám chyby, nebo jsem líný, uvažuj, že mi třeba není dobře, nebo že jsem unavený. Starej se o mne, jsem-li starý, i ty jednou zestárneš. Buď v mých těžkých chvílích vždycky se mnou, s tebou je pro mne všechno lehčí. Až se můj čas naplní, nenech mě trpět. V případě nutnosti skonči mé trápení včas, jen o jedno Tě prosím - zůstaň v té chvíli se mnou...


Back on top of this page

Next photos

Back on top of this page